Cesta snowboardingu na olympiádu:
 Dvacet let od Lillehammeru po Soči

Snowboarding prošel bohatým vývojem, za jehož vrchol lze považovat zařazení tohoto sportu na olympijské hry. Ačkoliv se počátky snowboardingu datují do šedesátých let 20.století, nejrychlejší rozvoj zažila jízda na prkně mezi 80. až 90. léty 20. století. V 80. letech totiž snowboarding překročil hranice USA a rozšířil se i do Evropy. Zde si získal velkou oblibu, a proto se tu konalo první neoficiální mistrovství světa (v Livignu, 1987) a také první seriál závodů světového poháru. Ve stejném období začaly vznikat snowboardové organizace, jako například Severoamerická snowboardová asociace (NASA) a Federace pro organizaci snowboardingu v Evropě (SEA). Organizace koordinovaly závody, ale i profesionální rozvoj snowboardingu. V roce 1991 byla založena Mezinárodní snowboardová federace (ISF), která zastřešila snowboarding na celosvětové úrovni a podařilo se jí získat další pozornost médií i veřejnosti. Na počátku devadesátých let se o snowboarding začala více zajímat i Mezinárodní lyžařská federace (FIS). Ta pořádala Světové poháry i národní soutěže a pod její záštitou se „prknařům“ nakonec podařilo otevřít si brány olympijských her.

Lillehammer 1994: Úspěch i rozkol s lyžaři

V roce 1994 se díky aktivnímu zapojení lyžařské federace podařilo zařadit snowboarding jako ukázkový sport na olympijské hry v Lillehammeru. Program měl takový úspěch, že o rok později už byla jízda na prkně oficiálně uznána jako olympijský sport. Protože hrála v tomto procesu hlavní roli lyžařská federace, bylo jí přiřknuto výhradní nominování snowboardistů pro další olympiádu. FIS mimo jiné také organizovala vlastní světový snowboardingový pohár. Monopol lyžařské asociace se však mnoha snowboardistům, kteří byli organizovaní ve vlastní snowboardingové asociaci, nelíbil, a proto řada z nich nad startem na OH značně váhala.

Nagano 1998: Nadšení diváci, skandály a pokračování sporu

Na olympiádě v Naganu nastoupili snowboardisté na start dvou disciplín: obří slalom a jízdu v U-rampě (half-pipe). Účast snowboardových hvězd však v Naganu kvůli požadavkům FIS na kvalifikaci a jeho nadvládě nad světovými soutěžemi nebyla stoprocentní. Hry bojkotoval například Terje Haakonsen, žhavý favorit na zlatou medaili v U-rampě, který údajně kvůli netransparentnímu přístupu přirovnal olympijský výbor k mafii. Kromě organizačních aspektů vadil jezdcům také přílišný důraz na výkon a dril, který se jen málo slučoval s pohodovým životním stylem a hravostí, která je snowboardingu vlastní. Problémům s FIS se nevyhnuli ani čeští snowboardisté. I když mělo Česko připraveného kvalitního reprezentanta Martina Černíka, ten se ale nakonec olympiády účastnit nemohl, protože neměl „vyjeto“ dostatek bodů v závodech FIS.

Obě olympijské disciplíny nakonec zaznamenaly nebývalý divácký úspěch, a to i přes dopingový skandál zlatého vítěze na slalomu Rebagliatiho. Ten získal zlatou medaili, která mu byla po pozitivním dopingovém testu na marihuanu odebrána. Proti odebrání medaile však protestoval kanadský snowboardový svaz, který tvrdil, že účinná látka z marihuany (THC) se jejich závodníkovi dostala do krve po vdechnutí na jistém večírku a že on sám aktivně marihuanu nekouřil. Nezávislá komise nakonec Rebagliatimu medaili vrátila po těsném hlasování, které určilo, že THC neměla na Rebagliatiho výkon stimulační dopady. O rozruch se postaral i rakouský jezdec, který po večírku na olympiádě způsobil na hotelu tak velkou škodu, že přisel o akreditaci. Perličkou v počátcích olympijské snowboardové historie je i fakt, že se závody jely na sjezdovkách, na kterých byl do té doby v Japonsku vstup na snowboardu přísně zakázán.

Od Salt Lake city (2002) po Soči (2014): Snowboarding na výsluní

Během dalších olympiád přibyly mezi olympijské disciplíny další snowboardové styly. V roce 2002 měl na olympiádě v Salt Lake City premiéru paralelní obří slalom. O čtyři roky později v Turíně se pak mezi olympijské disciplíny zařadil i snowboardcross. Za završení cesty snowboardingu mezi respektované a oblíbené olympijské sporty lze pak jednoznačně považovat hry ve Vancouveru 2010. Zde totiž snowboarding hrál jednu z hlavních rolí přímo na otevíracím ceremoniálu. Snowboardová uvítací show byla navíc ukončena fenomenálním skokem snowboardisty skrz jeden z obřích olympijských kruhů, který v televizi užasle sledovaly stovky milionů diváků po celém světě.

Na olympiádě v Soči v roce 2014 se pak objevily další nové disciplíny. Poprvé v historii byly právě v Soči zařazeny závody v paralelním slalomu a freestylový slopestyle. Celkem bylo na programu 10 závodů v mužské i ženské variantě: paralelní slalom, paralelní obří slalom, snowboardcross, slopestyle a závody v U-rampě. Snowboarding má tedy do dalších zimních olympiád příjemně našlápnuto.
Mimochodem, zajímavostí je, že mezi nejúspěšnější přeborníky na olympiádách patří Američané, kteří od roku 1998 získali na hrách nejvíce medailí. Velmi dobře si vedou též Švýcaři.