Fotografka Jessica Fulford-Dobsonová: Okamžitě mi bylo jasné, že „kábulské sk8terky“ jsou pro mě skvělý objekt

alt

Fotografka Jessica Fulford-Dobson zachytila v afghánském Kábulu inspirativní projekt „Skateistan“, který učí zdejší, společensky velmi omezované, dívky skejtovat a snaží se je motivovat ke vzdělání. Lena Dystant publikovala na serveru www.selectism.com s fotografkou zajímavý rozhovor. Přinášíme jeho překlad.

Oceněná fotografka Jessica Fulford-Dobson zaměřila objektiv na městskou mládež a zachytila opravdu osobitý nevládní projekt, který využívá skateboarding jako prostředek, jak zaujmout znevýhodněné děti a dospívající. Pro zakladatele ideje, Australana Olivera Perchoviche je to srdeční záležitost. Přeměnil svoji vášeň pro skejtování na průkopnickou iniciativu a roku 2009 založil projekt „Skateistan“. Směřuje ke zlepšení podmínek všech účastníků, je přístupný komukoliv a obzvlášť se zaměřuje na mladé dívky.

Hlavním cílem projektu je povzbudit účastníky k tomu, aby se navrátili ke každodennímu vzdělání. Využívá k tomu spíše mužský sport v náročném prostředí, kde jsou dívky vystaveny mnoha různým omezením. Fulford-Dobsonovou jednoduchý a zároveň působivý cíl okamžitě uchvátil. Pro dívky, které nesmí jezdit na kole, znamená kus prkna se čtyřmi kolečky daleko víc než jen dětské hobby. Když roku 2012 dorazila fotografka do neklidného a nestabilního Kábulu a začala fotit sérii působivých portrétů, dívky dychtivě pózovaly se svými drahocennými skateboardy. S přirozeným světlem a „Skateistan“ skate parkem v pozadí se ukázalo, že tyto neformální fotografie mají co říct.

Jak ses vůbec dostala k focení?

Brzy po té, co jsem dokončila Durhamskou univerzitu, jsem asistovala dokumentaristovi Nicholasi Claxtonovi, držiteli několika ocenění, na filmu „Linda McCartney – Behind the Lens“. Linda byla první profesionální fotografkou, kterou jsem potkala. Práce s ní mi přišla velmi inspirativní. Při natáčení mi Linda vyprávěla příběhy svých fotografií. Nedlouho poté jsem získala svůj vlastní Nikon F10 a přihlásila se na fotografický kurz. Profesionálně fotím od roku 2000. Snažím se udržovat všechno co nejjednodušší, upřednostňuji přirozené světlo, uzavřenou skupinu, kterou tvoříme já, ten, koho fotím a nikdo jiný. Nepoužívám doprovodné postavy.

alt

Kdy jsi poprvé narazila na dívky, které vystupují v tvém díle?

Koncem roku 2012 jsem četla noviny a náhodou jsem objevila krátký článek o kábulských skaterkách. Ten článek byl tak krátký, že jsem ho málem přehlédla. Představa afgánských dívek na skateboardu upoutala moji představivost a přišlo mi ostudné, že takový vizuálně úderný příběh byl stěsnán do malého odstavečku. Vypadalo to, že z Afghánistánu slýcháme jenom pochmurné zprávy, takže bylo opravdu potěšující číst něco jiného a povzbuzujícího. Okamžitě mi bylo jasné, že „kábulské sk8terky“ jsou pro mě jako fotografku skvělý objekt. Zaměřuji se na portréty, hlavně dětí, a tohle byla příležitost fotit mladé dívky, které dělají něco výjimečného a krásného, a to v zemi, kterou ničí válka. Navíc jsem doufala, že přes své fotky přitáhnu k tomuto opravdu pozitivnímu příběhu o Afgánistánu víc publicity, a tím posílím podporu Skateistanu, dobročinné aktivity, která dává těmto dívkám tak úžasnou příležitost.

Můžeš nám trochu přiblížit projekt „Skateistan“?

Skateistanská iniciativa se snaží skrze skateboarding směřovat mladé lidi k zlepšování svých životů a dát jim vzdělání. Skateistan začal roku 2007, když na místo staré nepoužívané fontány dorazil s třemi skateboardy jeho zakladatel Oliver Percovich. Oficiální afghánskou nevládní organizací se stal roku 2009. Afghánistán se potýká s mnoha obtížnými problémy, v neposlední řadě s velkým množstvím mladých lidí: 68% obyvatel nedosahuje 25 let, 50% obyvatel je mladších 16 let. Je zjevné, že velkou starostí je vzdělání. Skateistan chápe, že je nezbytné rozvíjet vzdělání a zapojit do něj obrovské množství mladých lidí.

alt

Jak probíhalo focení první řady fotek „Skaterka“?

Nechala jsem sedmiletou dívku, aby si našla svoji pózu sama. Vyfotila jsem asi devět jejích obrázků, polovinu v sedě a druhou polovinu ve stoje. Po vyfocení poslední fotky musela běžet na autobus do školy. Kvůli nedostatku dobrého světla jsem musela vystačit s velmi malým prostorem, měla jsem jen metr čtvereční na vrcholu rampy, na kterou mohly holky vylézt a postavit se, jak chtěly. Když vidíš ty portréty pohromadě, je veselé koukat na tolik různých povah a osobností, jak je zobrazuje jejich vlastní postavení a zevnějšek.

Máš z první série nějaké oblíbené fotky?

Mám ke všem vroucný vztah, ale ta, jež získala druhou cenu Taylor Wessing Photographic Portrait Prize od londýnské National Portrait Gallery, podle mě vyjadřuje celý projekt. Ta holka mě zaujala, protože nosila tak krásné barvy, na způsob inkoustově modrozelené. Byla jsem ohromena tím, jak čisťoučce vypadala v hodně prašném prostředí. Ze způsobu, jakým si vázala šátek, tak krásně a přirozeně, vidíš, že má vrozený smysl pro eleganci. Zbožňuji způsob, jakým její malé „henované“ ruce spočívají jemně, ale vlastnicky, na skateboardu, a jak malá vedle něj vypadá. A co víc, líbí se mi její jistota, její přímý, pevný pohled. Cítíš v něm hloubku, i když je to jen sedmileté dítě.

Jaké bylo pracovat v Kábulu? Byly mladé dívky projektu přístupné?

Ano, byly. Poté, co jsem se s nimi seznámila a zjistila víc o různých skateistanských projektech, jsem začala být zapálená do dokumentování společně vytvářených aspektů projektu. Je to o tom, že Afghánci pomáhají Afgháncům a budují svou vlastní síť společenské podpory. V Afghánistánu jsou muži a ženy při všech oficiálních příležitostech odděleni. To platí pro všechny lekce. Starší dívky, které dosáhly požadovaných skateistanských znalostí, učí mladé skaterky. Projekt také zahrnuje ideu žen, kterým pomáhají ženy. Připadá mi to úchvatné a inspirativní.

Přesto se nelze vyhnout tomu, kolik potěšení a akce tam je, jak holky poletují nahoru, dolů a kolem haly. Na skateboardingu je úžasná jedna věc: ukazuje, asi víc než jiné sporty, jak tvrdé a houževnaté tyhle holky, nebo jakékoliv holky, dokážou být. Vrhají se dopředu s nezastavitelnou odvahou, a když sletí, hned se zase zvednou, běží zpátky do fronty a smějí se na kamarádky. Je to skvělý způsob, jak názorně předvést sílu, nadšení a pozitivnost afgánských dívek.

alt

Kábul je bezprostředně spojován s válkou a nestabilitou. Myslíš, že je důležité vyzdvihnout také kladnější stránky tohoto města a jeho snahy o obnovu?

Ano, to si myslím. Pro ženu ze Západu pracovat jako sama žena v Afghánistánu bylo z mnoha důvodů obtížné. Tolik scén jsem toužila zachytit, ale nemohla jsem. Nechtěla jsem riskovat, že neporozumí motivům toho, co dělám, nebo že to vyvolá odpor.

Bohužel, moje první návštěva připadla na obzvlášť násilný měsíc, ve kterém se odehrálo mnoho útoků Talibánu a výbuchů po celém městě, což bylo také dost náročné. Z bezpečnostních důvodů musela být škola skejtování na několik dní uzavřena, takže jsem při této návštěvě nemohla projekt dokončit. Věděla jsem, že se určitě budu muset vrátit, abych dokončila, co jsem začala. To jsem udělala v květnu 2014, hned po historických volbách v Afghánistánu.

Skutečnost, že tyto děti představují tolik optimismu, veselí a naděje v zemi, která utrpěla v minulých letech konfliktem a hrozným násilím, je prostě ohromující. Také nelze ignorovat chudobu této země. 60% účastníků Skateistanu v Afghánistánu pochází z prostředí nedostatku. Někteří z nich žijí na ulici a hodně z nich jsou uprchlíci z jiných částí Afghánistánu. Skate park dává těmto dětem příležitost užít si legraci a být na pár hodin doopravdy dětmi.

Co bys ráda, aby si lidé z těch fotek odnesli?

Doufám, že radost, svoboda a vzrušení, které je na snímcích dívek vidět, jsou nakažlivé. Doufám, že obrázky zůstanou v návštěvnících a přivedou je k podpoře tak skvělých podniků, jakým je Skateistan.