Horský průvodce po Rumunsku: Vyšplhat se na nejvyšší vrchol je nádherné, ale nemělo by to být to jediné, co z cesty v člověku zůstane

alt

Rumunsko. Tahle karpatská země plná horských hřebenů, soutěsek, romantického venkova a pastevců se stává velmi oblíbeným cílem českých cestovatelů. Jeroným Boháček jezdí do Rumunska a především rumunských hor už dvacet let. Více než polovinu z toho času také jako průvodce pro různé outdoorové cestovky. Jaká je to vlastně země a co všechno se dá v Rumunsku zažít? O tom a mnohém dalším si povídal s naším Magazínem.

Co tě na Rumunsku vlastně baví?

Poprvé jsem spatřil rumunské hory v polovině devadesátých let z ukrajinsko-rumunské hranice. Podkarpatí tehdy bylo opředeno cestovatelskými legendami, které jej popisovaly jako takový tvrdý svět divoké přírody a zároveň ztracenou kolonii. Já to tam neviděl a myslím, že to byl spíš český sen. Nicméně při pohledu z hraničního hřebenu směrem do Rumunska na mě poprvé dopadlo to, čemu říkám karpatské výhledy – hřebínky hor od obzoru po obzor, nad nimi mraky. Není to tak velkolepé a mohutné jako alpské štíty, ale stejně pořád vidím, kolika dalším lidem je to srozumitelné.

A co mě na tom baví? Na pomezí rumunského venkova a hor si pořád užívám pocitu volnosti a svobody, zároveň se lze trošku dotknout světa lidí, který již nežijeme, ale pořád je nám v podobě vyprávění a pohádek blízký. Většinou jsou to náhody, někdy dost silné příběhy. Stále jsou k vidění povozy s koňmi, někdy i s voly, vesnické vápenky, vypalování cihel, potulný medvědář, opravář hodin, podomácku stavěná kamna, pastevci, kteří v lednu táhnou s ovcemi sněhem, paní, která se provdala přes dohazovače a svého nastávajícího téměř neviděla, nebo pastevec, kterému před lety nedávali doktoři moc šancí, a tak si postavil u salaše kříž a zdá se, doufám, že ho modlitby stále drží na našem světě,…

alt

Jezdí lidé do rumunských hor s outdoorovou cestovkou za sportovními výkony, zdoláváním vrcholků, za zábavou, folklórem? Co bývá jejich motivace?

Nejvíc za horami a zábavou s partičkou kamarádů. Někdo se k tomu začne zabývat i tím, v jaké zemi je, jiný ne. Další jsou fotografové nebo malíři, mají jiný přístup a rád si poslechnu, co vidí oni. Často jezdí s cestovkou cestovatelé, kteří mají doma hodně práce a chtějí se rychle a bez potíží dostat přímo do hor, aniž by museli něco sami organizovat. Partičky kamarádů si často chtějí vyrazit víc na pohodu a někteří lidé mají rádi společnost nových tváří a hledají nové známé. Je to prostě různé.

Co bys rád, aby si lidé odvezli domů za zážitky? Co se jim snažíš zprostředkovat?

Když jsem začínal jezdit, bavily mě hory. Po pár cestách mi přišlo, že o zemi, kam jezdím, vlastně pořád nic nevím, nemám tam kamarády, sotva umím pozdravit. Tak jsem začal hledat způsob, jak chodit s batohem také krajinou lidí, dřevěno-hliněných domů, úlů, kukuřice nebo palíren. Kdysi byl častý názor, že zajímavá krajina je ta „divoká“, bez lidí. Zkusil jsem to jinak. Zajímavá je krajina lidí, ať už je od nich daleko nebo ne.

alt

Vyšplhat se na nejvyšší vrchol je nádherné, ale asi by to nemělo být to jediné, co z cesty v člověku zůstane. Chodit, mít zážitky a potkávat lidi, to všechno lze i bez značek, navigace a hlavně bez spěchu a plánování. Často jsou to velmi silná a příjemná setkání, ke kterým těžko povede průvodce. Naprosté většině klientů je to srozumitelné, domy a místa se stávají zajímavými, hodně se toho odehrává kolem sýru, místních čerstvých rajčat nebo țuicy, slabší domácí pálenky.

Setkáváte se na cestách i s nějakými problémy?

Je to záhada, ale 99 procent klientů, které potkávám, jsou sympaťáci a hodně toho skousnou. Občas se těžko dostáváme do místního přeplněného autobusu, někdy není voda, tam kde obvykle bývala, jindy nedojdeme na místo na spaní. Naposledy nás, po víc než dvaceti letech pohody, překvapili psi. Jeden z nich mě napadl. Samozřejmě onemocnění a úrazy, ale to je asi problém všude.

Co je nejdůležitější mít sebou do rumunských hor? Základní vybavení?

Dneska vše hodně zjednodušuje GPS a mapové podklady. Otázka je, jestli budete mít příležitost si stroj dobít a jak to zvládnete, když se rozbije. Osobně si stále beru buzolu, s trochou orientace pak vyřeším téměř všechno. Do vyšších hor a národních parků se hodí stan, a kdo si rád pospí, tak nafukovací karimatka. Ke zvážení je lékárnička, pro větší skupinu to není velká zátěž. Pokud nemáte v oku chování psů, tak to udělejte jako místní, ti většinou nosí hůl.

alt

Hrozí v horách nějaké konkrétní nebezpečí?

2 500 metrů nad mořem na skalnatém kousku Făgărașe můžete dost nepříjemně uklouznout nebo udělat chybu, sejít z cesty a třeba dostat ránu kamenem. Pokud si nosíte stan a spacák s sebou, měli byste počasí zvládnout dobře. Paradoxně nečekané ochlazení ohrožuje spíš „jednodenkáře“, kteří vyrazí v tričku na vrchol a vracet se mohou v mlze a náledí.

Na několika místech, hlavně na vápenatém jihu, žije zmije růžkatá, hodně jedovatý had, na pohoří Cerna jsem ji sám viděl. Vlci a medvědi vás v létě asi nechají na pokoji, samozřejmě se jim nepleťte k mláďatům a na exponovanějších místech zvažte alespoň krátký večerní oheň, který divoká zvířata odradí.

Pokud jde o ovčácké psy, obvykle stačí chovat se rozumně. Když hned u vás nestojí bača, nechoďte psům skrz stádo a nepřekvapte je, když třeba spí nebo koukají jinam. Většinou psi hrají takovou hru: oni vás štěkotem a vrčením zahánějí, a když už jsou příliš blízko, pohrozíte jim holí nebo po nich symbolicky hodíte kámen. Jen prosím počítejte s tím, že psi mohou vycítit, jak na tom doopravdy jste. Hysterické předstírání odhodlanosti psy jenom rozdráždí. Proto v takovém případě radši zůstaňte uvnitř skupiny a nechte to na tom, kdo dokáže mít u zvířat autoritu.

alt

Mě pes, co se pamatuji, kousl loni poprvé. Vzteklina je sice v Rumunsku výjimečná, ale stále existuje. Každý rok na ní někdo umře, a tak i v případě nepatrného kousnutí je na zvážení návrat domů a očkování s jednodenním pobytem v nemocnici.

Ještě před pár lety se říkalo, že turistu v Rumunsku hned okradou? Jaké ty máš zkušenosti s kriminalitou a bezpečností?

Rumuni sami o sobě vědí, že jsou pohostinným národem. Osobně si myslím, že je tam bezpečněji než v mnoha západních metropolích, o Praze či Brnu nemluvě. Dopravní policie v Rumunsku již nemá právo vybírat pokuty a k cizincům jsou celkově vstřícnější než k místním. Dřív či později kriminalita naroste na turisticky navštěvovanějších místech, ale nevybavuji si žádnou situaci, kdy by došlo na násilné přepadení. Výjimečně se setkávám s odcizením věcí či peněženky. Typická situace souvisí s nepozorností při pití alkoholu na turisticky navštěvovaném místě. Ve srovnání s takovým Španělskem se to ale děje velmi málo.

Změnila se země za dobu, co tam jezdíš?

Změnila, ohromně, tak jako se ohromně změnila u nás. V půlce devadesátých let nebyl internet, mobily, sdílení fotek, méně aut, zato horší řidiči. Dneska lidé daleko víc cestují, chtějí víc a přemýšlí, jak toho dosáhnout. Pro Rumuny to často znamená hledat práci v zahraničí, nejvíc v Itálii a Španělsku, z každé menší vesnice pracovaly někdy v zahraničí desítky lidí a ti mladší tam často zůstávají dlouhodobě.

Loni se na hřebeni Siriu poprvé objevil traktor (do té doby vše řešili koňmi) a i místní horalé při pohledu na něj zmiňují evropské a zemědělské dotace. Díky „ochraně“ přírody si úředníci, kteří kontrolují hospodaření pastevců, nechali posekat cestu lesem a terénním automobilem objíždí a „kontrolují“ pastvu. Překvapivě se mění i salaše. Terénní vozy zjednodušily jejich spojení s vesnicí, a tak je někdy potíž dokoupit sýr, protože bača si odskočil do údolí.

Na sebe se tak vrství různé světy. Je velice pozoruhodné sledovat to a účastnit se toho. Dál se kosí louky, chovají zvířata a suší seno na zimu, zároveň se diskutuje o tématech, jaká dobře známe – studium, zaměstnání, hypotéka, internet nebo provoz na silnicích. Lidé se přirozeně snaží podílet na tom, co dostatek a modernita přinášejí, jen doufám, že lidé tam zůstanou otevření, pohostinní, a že v karpatských horách zůstane duch rozlehlosti a svobody.