Marek Rucki o extrémní B7: Každý závod musí mít své kilometry a převýšení. Tenhle to má

alt

I Blackcomb měl na vyhlášené Beskydské sedmičce, jednom z nejextrémnějších horských maratonů u nás, své favority. Necelých sto kilometrů v náročném horském terénu s neustálým klesáním a stoupáním, v blátě a mokru zvládl Marek Rucki s kolegou Tomášem Ernstem v neuvěřitelném čase 17 a půl hodiny.

Marku, jak vás napadlo přihlásit se do takové soutěže?

Začínal jsem s klubem českých turistů. Tam jsem sbíral zkušenosti, jak něco podobného, jako je stovka, zvládnout. Pak jsem zkusil závod Pět beskydských vrcholů. Následně jsem se rozhodl pro Beskydskou sedmičku (B7). Letos jsem šel už po čtvrté.

Beskydská sedmička je závod dvojic. Jak jste hledal parťáka?

Známe se delší dobu. Jemu se líbí krátké trasy do 10 kilometrů nebo běhat míli a podobně. Já jsem na ty delší trasy. Spolu jsme to zkusili poprvé a vyšlo to.

Jak se vám celkově šlo?

Podle předpovědi mělo v neděli kolem 14. hodiny pršet. Chtěli jsme to stihnout do cíle před deštěm. Jelikož byl start asi o tři čtvrtě hodiny opožděn (vyráželo se asi ve 22:30), dost jsme znervózněli, protože jsem věděl, že déšť nepočká. Do toho pořadatel zahlásil, že se trasa prodlužuje na 96 kilometrů. Později jsme to ale vzali jako výhodu, protože Řeka se celá obcházela a nemuselo se jít pod lanem lanovky nahoru. Převýšení proto nebylo tak zničující.

alt

Uvažovali jste chvilkami, že to zabalíte?

Na začátku jsem měl myšlenky, co tady vlastně dělám. Doma všichni spí a mně nezbývá nic jiného, než běžet k Javorovému, pak mě to ale přešlo. Krize pro nás byla až Lysá hora. Trochu jsme přehnali start a tam se to projevilo. Naštěstí se to na Ostravici spravilo.

Mezi „hobíky“ jste došli 38., ve svojí kategorii 14., celkově, i s kategorií „sport“, jste pořád v první devadesátce. To je úspěch, když člověk pomyslí, že závodily tři tisíce lidí.

Soupeři byli letos dobře připraveni, proto jsme s umístěním spokojeni. Volal jsem během závodů domů, ať se podívají na průběžné výsledky a ihned nám je hlásí, což nás motivovalo, abychom se ještě zlepšili. Na Ráztoce jsme byli 96. tým, co prošel kontrolou, bereme jako velký úspěch být v první stovce.

Připravoval jste se nějak systematicky na závod?

Mám rodinu v Karviné a pracuji v Třinci. Tak jsem to zahrnul do tréninku a jezdil 27 kilometrů do práce na kole a zkoušel i běhat. Dále jsem zkoušel seběhy do Řeky a vybíhat pod lanem lanovky na Ropici. Velmi nás potěšilo, když zařadili Řeku do kategorie hobby, protože jsme ji měli natrénovanou.

alt

Líbila se vám trasa? 

Každý rok je trasa jiná, proto jsou i výsledné časy odlišné. Souhlasím se svým partnerem, který říká, že každý závod musí mít své kilometry a převýšení. Tenhle to má.

Co všechno člověk potřebuje na takový závod, s čím jste vyrazili? 

Měli jsme samozřejmě povinnou výbavu, tedy plně nabitý funkční telefon a nepromokavý obal na něj, náhradní čelovku, NRC alufolii a pytlík na odpadky. Pak jsem měl dva suché rohlíky a kousek sýra, kdybych potřeboval normální stravu. Jedli jsme gely na „občerstvovačce“. Pak jsem měl náhradní tričko s dlouhým rukávem, pláštěnku a vak na vodu.

Jak vypadal závěr? Jak jste se cítil v cíli?

Když dojdu, dám si pivo a lehnu na chvíli doprostřed náměstí ke kašně na zem a zdřímnu si. Už teď se těším, až se za rok zase budu válet po zemi v bílém tričku někde na náměstí.