Tomáš Koutský o Malofatranské stovce: Za hranicí vyčerpání se nacházejí ještě velké zásoby energie.

V poslední době se mezi extrémními závody objevuje čím dál víc 100 kilometrů dlouhých ultramaratonů. Nováčkem mezi nimi je i Malofatranská stovka, která se nedávno „běžela“ teprve podruhé. O ní a ultramaratonech obecně jsme si povídali s mladým sportovcem z Polabské nížiny, Tomášem Koutským, který patří mezi 73 těch, co náročný slovenský závod zvládli. Celkem startovalo 300 odvážlivců.

Zvládl jsi přejít Malofatranskou stovku (MF 100). Musel jsi překonat velké převýšení. Jaké to bylo pro kluka z nížiny?

Hodně náročné. Do hor jezdím celkem často, ale takovou zátěž jsem ještě nezažil. Řešil jsem několik seriózních krizí. Od 60. kilometru mě dost trápilo nedoléčené zranění z předchozího závodu. Byly momenty, kdy jsem byl rozhodnutý to vzdát. Z těch všech seběhů jsem si zdevastoval kvadricepsy. V tomto duchu bych mohl ještě chvíli pokračovat, ale stálo to za to a problémy k tomu patří.

Jak bys ten závod popsal, jaké máš dojmy?

Bez přehánění jeden z nejintenzivnějších zážitků mého života. První polovina byla hodně o kouzelných výhledech, běželo se po hřebeni krivánské části Malé Fatry. Byl jsem tam poprvé a nestačil jsem se kochat.
Nicméně více mě fascinovala až poslední třetina závodu vedená technicky jednodušší lúčanskou Fatrou. Panovala hluboká noc a já mohl zplna vhlížet do sebe samotného. Spíše než s terénem jsem bojoval s vlastní hlavou. Myslím, že díky podobným momentům se my lidé nejlépe posouváme nějakým způsobem dopředu a pro osobnostní rozvoj jedince je podstatné občas takto opustit svou zónu komfortu.
V závěru jsem zažil dech beroucí východ slunce nad vrcholy hor, po kterých jsem pár hodin před tím běžel. Vyčistil jsem si hlavu, vyřešil nějaké své vztahy a celkově si urovnal život. To není špatné na jeden den, že? Běžný člověk přes všechny ty starosti o vlastnictví nejnovější verze mobilu zapomíná, jak opravdu žít a tyto extrémní závody nám to trochu připomínají.

Představuju si, že se člověk musí dostat do úplně zvláštního stavu mysli, aby přestal myslet na vyčerpání a únavu při tak dlouhém závodu. Je to tak?

První polovina trati byla hodně technická, tudíž jsem musel být neustále v pozoru a číst terén. V klidnějších pasážích má mysl samozřejmě cestovala do všech možných směrů. Občas jsem se chytl dalších běžců, takže se diskutovalo o všem možném. Tato kombinace funguje vcelku účinně, jakožto odreagování od problémů a bolesti. I tak přišlo mnoho velkých krizí.
Posledních 15 kilometrů jsem byl už silně mimo. Místy jsem usínal za chůze, halucinoval a při zastavení realita přede mnou chvíli zvláštně vibrovala. Veškeré mé úvahy se smrštily pouze na to nejnutnější. Funguje to podobně jako meditace. Tyto dlouhé závody jsou hodně o mentálních schopnostech jedince. Pocit únavy je jen klam a za hranicí zdánlivě maximálního vyčerpání se nacházejí ještě velké zásoby energie.

Děláš si cestou nějaké pauzy, odpočíváš?

Pauzy pouze na kontrolně-občerstvovacích bodech, které bývají každých zhruba 30 kilometrů. Snažím se ale minimalizovat čas tam strávený. Na MF 100 jsem nikde neseděl déle než 15 minut. Pauzy jsou dost kontraproduktivní, člověk příšerně ztuhne a dlouho pak trvá dostat se zpět do tempa. Pauza v průběhu závodu prostě nijak nepomůže, až na nějaké to vydýchání se.

Jdeš nebo běžíš?

Celé ultramaratóny neběhají ani elitní závodníci, do prudších kopců se hodně svižně chodí. My obyčejní „hobíci“ to máme volnější. Já se snažím běhat z kopce a rovinky ideálně lehce klusat. Na MF 100 jsem převážně kvůli nedoléčenému zranění od cca 70. kilometru výhradně chodil. Navíc běhám jen něco málo přes rok, takže to ještě zdaleka nezvládám tak, jak bych si představoval.

Co cestou jíš?

Běžné jídlo, tedy jsem vegan, takže zrovna nemám na mysli chleba se sádlem. Jím mix sušeného ovoce, ořechy a různé komplexní vegan sušenky. Vařím si placky plněné luštěninami a semínky. Sportovní výživa se mnou není na takovýchto vzdálenostech kompatibilní. Na své první stovce jsem jedl převážně sportovní gely, čímž jsem si vysloužil šílené zažívací potíže.

Máš nějakou strategii? Myslím něco jako, nejdřív se šetřit, pak přidat nebo něco takového.

Přepálit začátek a pak si nadávat (smích). Jsem v tomto sportu nováček, tak se moje strategie zatím omezuje na dohrabání se do cíle. Momentálně testuji své možnosti, strategie přijde, až naberu zkušenosti.

Jací jsou vůbec lidé kolem tohoto sportu? Pohodáři nebo ambiciózní, lze to nějak obecně popsat?

Hrozní pohodáři s egem zakopaným hluboko pod povrchem. Mnohým jde o umístění, ale v cíli nikdo moc nerozlišuje prvního od posledního, tleská se všem. Každý, kdo prošel stovku, si odnáší něco, co nás trochu spojuje, a i díky tomu se všichni navzájem respektujeme. Na československých závodech končí mnoho lidí ruku v ruce na stejných pozicích. Nikdo moc neřeší, že jeden závodník přišel o minutu dříve, než druhý. Obzvlášť pokud běželi celou trať spolu. Je to v mnoha ohledech obráceně oproti například půlmaratónům, kde je každý nepřítel.

Nebyla to tvoje první stovka, jakou jsi ještě zvládl?

Zvládl jsem stovku Jarním Šluknovskem. Byl jsem ještě na Krakonošově stovce, ale tu jsem bohužel nedokončil. Dost nešťastně jsem tam spadl kolenem na kámen a způsobil si zranění, které mě trápí dodnes.

Čím se lišily?

MF 100 byla díky profilu a terénu mnohem náročnější. Šluknovsko ale také mělo spoustu výživných momentů a například noční stoupání na osvětlený Ještěd bylo hodně magické. Ty akce si ale moc nezaslouží porovnávat. V Česku nemáme větší hory, tak se musí pracovat s tím, co je k dispozici.

Znám pár lidí, co chodí stovky a nikdo z nich to nedal napoprvé. Co ty?

Já nějakým zázrakem ano, dokonce jsem se i vcelku pěkně umístil.

Jdeš do stovky s tím, že jí chceš zkrátka ujít nebo bojuješ o co nejlepší čas?

Tohle hlavně záleží na tom, co se cestou přihodí. To si takhle závodím s úsměvem na tváři, a jak lusknutím prstu přijde problém, který kompletně změní pravidla hry, a už se jen pomalu plazím do cíle. Do budoucna bych se samozřejmě chtěl zlepšovat a brát to více sportovně, více bojovat.

Jak si se vůbec k takovým extrémním závodům dostal?

Nebylo to tak, že bych se rozhodl ze dne na den, ale je to výsledek delšího vývoje. Celý život jsem byl totálně pasivní hospodský povaleč, bral jsem drogy a tak různě se flákal. Poté jsem šíleně ztloustl do více jak stokilového Otesánka a nezvládl jsem ujít ani půl kilometru bez lýtek v ohni a smrtelného zadýchání.
Tento stav mi hodně vadil, tak jsem se začal pomalu hýbat, což přerostlo do velkého sportovního zapálení a zvědavosti, co vlastně dokážu. Odsud už je to jen krůček k ultramaratonům. Navíc při dálkových závodech zažívám podobné stavy jako na těch drogách, zdarma a legálně! Jo a hodně mě baví příroda.

Jak vypadá trénink? Musí člověk cvičit i psychicky?

Trénink by měl být hlavně o pomalém běhání objemových kilometrů a dlouhých trekových pochodech v horách. Tyto aktivity zaberou mnoho volného času, kterého moc nemám, tak se různě přizpůsobuji. Snažím se běhat týdně tak 80 až 100 kilometrů, v zimě nejspíš ještě pár kilometrů přidám.
Psychicky se nijak necvičím, ale já jsem vcelku vyrovnaný člověk. Nejlepším tréninkem je zkusit si nějaký ten závod a otestovat si svoje reakce na konkrétní problémy, které přijdou. Obecně je potřeba přistupovat ke všemu pragmaticky, být odolný, samostatný, klidný, disciplinovaný... Myslím, že pokud se někdo bude naplno věnovat nějakému vytrvalostnímu sportu, tak ho alespoň náznaky těchto vlastností potkají zcela automaticky.

Děláš ještě nějaké sporty?

Další sport není v mých časových možnostech. Občas si vyjedu na kolo, nebo dám několikadenní pochod v horách, ale nic pravidelného.